Expedice Mały i Wielki Staw

Potápění v České republice v posledních deseti letech zaznamenalo nebývalý rozvoj. Technické vybavení se stává dostupnějším, vzniká mnoho nových potápěčských škol i klubů. Jednou z nich je potápěčská škola firmy Triton Sport Pardubice, která má i svůj expediční tým. Ten je složen z odborníků s různou specializací a díky tomu je schopen provádět skoro jakoukoli činnost spojenou s potápěním na dosti vysoké úrovni.

Při sestavování plánu na rok 2002 zazněl zajímavý nápad prozkoumat polská ledovcová jezera Mały a Wielki Staw na severních svazích Krkonoš. Jelikož se jedná o velice vzácnou a tím pádem velmi přísně chráněnou lokalitu, oslovili jsme odborníky ze Správy Krkonošského národního parku, kteří nám zprostředkovali kontakty na své kolegy na polské straně Krkonoš. Slovo dalo slovo a začala téměř roční práce na přípravě plánu akce, kterou jsme nazvali EXPEDICE MAŁY I WIELKI STAW 2002. Podrobný plán expedice vznikl po mnoha jednáních. Mezi základní cíle expedice patřilo zmapování dna obou jezer, monitorování výskytu podvodního kapraďorostu šídlatky jezerní, pomoc při odběru vzorků vody pro rozsáhlý hydrobiologický výzkum a sedimentů ze dna pro možnost palynologického, paleobotanického a geomorfologického datování dávných událostí, které formovaly vzhled zdejší vysokohorské krajiny. Dále také hledání historických artefaktů, jejichž výskyt jsme předpokládali na Wielkém Stawu, protože v letech 1889-1946 stála nad tímto jezerem bouda Prince Jindřicha a je všeobecně známo, že co nebylo potřeba, skončilo dole pod hladinou jezera. A hlavně o celém našem snažení vznikne dokumentární film, který dáme k dispozici správám obou národních parků. Vlastní příprava začala sestavením expedičního týmu. Kromě vedoucího expedice (autor článku) do něj patřili potápěči různých odborností a funkcí (Miloš Pilař, Dušan Peš, Ondřej Frič a Pavel Prokeš), fotograf Vladan Janovský a Lenka Škrabálková s Janou Pilařovou (týlové zabezpečení). Potom už zbývalo jen sbalit a naložit 1,5 tuny našeho speciálního vybavení a mohli jsme vyrazit. Jeli jsme dvěma auty z Černého Dolu do Pece pod Sněžkou a dále na Luční boudu, kde jsme za velice nepříznivého počasí přejeli do Polska, samozřejmě po předchozím souhlasu celních správ obou zemí. Ubytovali jsme se v Domku Myśliwském, což je velice pěkný srub polské správy parku (Dyrekcii Karkonoskiego Parku Narodowego), stojící mezi oběma jezery. Večer jsme udělali plán spolu se dvěma hydrobiology z pražské Univerzity Karlovy a s dr. Jonassonem, který přijel až ze Švédska odebrat vzorky sedimentů ze dna obou jezer.

Ráno jsme začali s výzkumem na Małém Stawu. Nejprve jsme provedli průzkum dna a natočili pár záběrů. Viditelnost zde byla velice špatná a kromě několika starých PET lahví jsme nic zajímavého nenašli. Našim hydrobiologům jsme museli najít místo vhodné pro odběry, ale největší úspěch jsme měli u pana Jonassona, kterému jsme pomáhali s odběrem vzorků sedimentů. Odběr probíhá tak, že se na předem určeném místě spustí z lodi sonda zavěšená na lanku a nechá se, zatížená závažím, spadnout až na dno. Tam svojí vahou pronikne do sedimentů, a tím vlastně odebere vzorek. Potom se sonda vytáhne zpět na loď. Naše pomoc spočívala v tom, že u dna čekal potápěč na sondu, kterou zatlačil co nejhlouběji. Normální výška odebraného vzorku je 5-10 cm, s naší pomocí to bylo 40 cm, takže pan Jonasson byl nadšený a přímo zářil spokojeností. Druhý den jsme se vypravili na Wielki Staw. Ten je na rozdíl od Małého Stawu těžce přístupný. Zpočátku jsme jeli asi jeden kilometr těžkým terénem, ale potom jsme museli jít tři kilometry pěšky, což bychom bez nosičů, které zajistily obě správy parků, určitě nezvládli. Odměnou nám byl nádherný pohled na jezero se siluetou Sněžky v pozadí. Nejdříve jsme udělali zkušební ponor a to, co nás čekalo, vyrazilo dech i těm nejzkušenějším. Do hloubky sedmi metrů probíhalo vše stejně jako na Małém Stawu. Špatná viditelnost, asi dva metry. Ale pod sedmi metry hloubky se před námi jakoby mávnutím kouzelného proutku otevřel úplně jiný svět. Voda křišťálově čistá, viditelnost 30 metrů i bez světel, která je nutné v těchto podmínkách normálně používat. Světlo zde mělo zvláštní odstín, který nejde srovnat s ničím, co jsme doposud kdy viděli. Život se zde omezil pouze na drobounké živočichy a pár drobných rostlin, ale i přesto na nás jezero působilo jako velice silný živý organismus. Už při prvním ponoru jsme našli osm železných sudů, které byly sice hodně zkorodované, ale jinak nepoškozené. Podle našeho mínění byly i plné, ale čeho, to jsme nezjistili, protože nám je polská strana nedovolila vyzvednout. Dále vše probíhalo stejně jako minulý den. To znamená nejdříve hydrobiologové, potom dr. Jonasson s námi s tím rozdílem, že tady odběry probíhaly v hloubce 20 metrů, což je vzhledem k nadmořské výšce 1 200 metrů hodně veliká dřina, protože se stoupající nadmořskou výškou se stává potápění těžším a hlavně nebezpečnějším. Dále jsme monitorovali výskyt vzácného pod vodou rostoucího kapraďorostu šídlatky jezerní a zaměřovali její lokality pomocí navigačních přístrojů GPS.

Na Wielkém Stawu jsme strávili tři dny, každý den jsme absolvovali cestu ze srubu k jezeru a po celodenním potápění zase zpět. Našli jsme ještě pět dalších sudů, starou smaltovanou konvici, dvoje sáňky i mnoho současných odpadků. Ale největší objev na nás stále čekal. Poslední den jsme na jednom místě našli střepy s emblémem Prinz Heinrich Baude. Nedalo nám to a vrátili jsme se. Po důkladném prohledání místa se na nás usmálo štěstí. Zpod nánosu bahna vykukoval starý dřevený soudek i s nápisem Vermuth a číslem. Těsně vedle soudku ležela bronzová busta člověka v admirálské uniformě, v životní velikosti, bohužel bez hlavy. Ale i tak se nám podařilo zjistit, že se pravděpodobně jedná o bustu prince Jindřicha, která byla odhalena na průčelí Prinz Heinrich Baude v roce 1899 u příležitosti desátého výročí jejího otevření a jejíž hlava se podle pamětníků vystavovala v místním muzeu. Zatím zůstává záhadou, jak se tak cenná věc dostala až na dno jezera, pravdou je, že bouda prince Jindřicha za dodnes nevyjasněných okolností v roce 1946 vyhořela. Hlavu jsme i přes velikou snahu neobjevili ani pod vodou a ani v žádném muzeu. Naším velikým přáním je, abychom ji našli - busta by byla po 56 letech opět kompletní. Jako všechno, i naše expedice měla svůj konec. Vše jsme museli opět zabalit, naložit a stejnou cestou jsme se vrátili domů. Všechny stanovené úkoly jsme splnili. Přivezli jsme mnoho materiálu, jak vědeckého, tak filmového, a začíná druhá část expedice: jejich zpracování a vyhodnocení. Za největší úspěch považuji to, že jsme se vrátili všichni zdraví a obohacení krásnými zážitky. Chtěl bych poděkovat všem lidem, kteří se podíleli na vzniku a průběhu expedice, zvláště pak RNDr. Janu Vaňkovi, RNDr. Janu Štursovi, ing. Jaromíru Gebasovi a Robertu Szumanovi, který se o nás vzorně staral na polské straně. Dále bych rád poděkoval celému týmu za profesionální přístup, a především našim nosičům, bez kterých bychom tak náročnou práci nikdy nezvládli. A dík nás všech patří i našim sponzorům - panu Vladanu Janovskému, firmě Triton Sport Pardubice a firmě Sunbow s.r.o. Plzeň, bez nichž bychom naši expedici nikdy nemohli uskutečnit. Ještě jednou díky všem a snad se sem ještě někdy vrátíme.